Kdysi jsme žádné RIP neznali, kdysi jsme tak maximálně rýpali klacíky v hlíně nebo na pískovištích. Když nám umřel křeček, udělali jsme mu hrobeče, když odešla do věčných lovišť například nějaká oblíbená rocková hvězda nebo herec, sdíleli jsme smutek poslechem jeho písní nebo sledováním oblíbeného filmu…
Dnes žijeme životy dva, jeden reálný, druhý na sociálních sítích. Tam, na zdi nářků, vykřikujeme své jalové pocity a city, a i když v tu chvíli vlastně žádné nemáme, zdá se nám nutností jít s davem a projevit se. Proč by ne, když se nám to jeví tak snadné, to projevování. Postačí tři písmena, a hned se všem jevíme soucitní a všeznalí. Co už, že to mnohdy na sociálních sítích vypadá takto….
Jarda: RIP… Se dnes ožerem…
Karel: RIP…
Tonda: RIP 🙁
Lojza: RIP
Zdenda: 🙁 RIP
Jedna: snad né ty vole… RIP
Aby to bylo trochu vzrůšo, objeví se banda neRIPařů, kteří si přijdou důležití právě tím neRIPáním a začnou do RIPařů rýpat. Co jako ty všechny hladovějící děti v Africe, Izraelsko-Palestincký konflikt, Ukrajina… Ti lidi, co tam zařvou, jsou snad vzduch? Co? No co?
No co by… ty přeci nikdo nezná, tak po nich ani RIP neštěkne…